Dne 2.6.1999 vyšla v MF DNES rubrice názory následující "poznámka" Jany Bendové:

Povinná pyramida

Kriminalisté lamentují, že se nemohou dostat na kobylku organizátorům pyramidových her. U nás je prý, na rozdíl třeba od USA, pro podobné aktivity legislativní ráj. Není se co divit. Vždyť sám stát by se pak musel klepat strachy. Nejvelkolepější "pyramidovou hru" pořádá totiž on. Každý z nás je dokonce povinen se zúčastnit. Jmenuje se průběžný důchodový systém. Odborníci o pyramidových hrách říkají: "Lidé vkládají své peníze, aby získali peníze, které tam dávají druzí za stejným účelem. Klíčové je, zda mají všichni rovnou šanci, což u pyramidových her není." Nezní to jako princip dnešního penzijního systému? Lidé do něj také vkládají své peníze, aby později (v penzi) získali peníze, které tam dávají druzí za stejným účelem. I rizika jsou podobná jako u pyramidových her. Jak ubývá "nových hráčů" (platících pojištění), tenčí se naděje "starších hráčů" (penzistů) na výplatu vkladů. Jakou šanci získat peníze ze hry budou mít ti, kdo do ní vstoupili nedávno? Člověk nemusí být kriminalista, aby poznal, že v tomto penzijním "letadle" jejich šance rovná se šancemi dřívějších účastníků určitě není. Jednoduše hazard na první pohled.

JANA BENDOVÁ

 

Tato poznámka se dotýká velmi citlivého tématu. Na první pohled se může zdát, že paní Bendová má naprostou pravdu. Protože výše citované "výroky odborníků" jsou naše výroky uvedené v témž čísle MF DNES na straně 6, a protože skutečnost je v diskutovaném případě přeci jenom poněkud odlišná od toho, co se zdá na první pohled (sami jsme zpočátku zastávali podobný názor, ale podrobná analýza nás donutila ho přehodnotit), považujeme za vhodné zveřejnit následující komentář:

 

Skutečnost, že "Lidé někam vkládají své peníze, aby získali peníze, které tam dávají druzí za stejným účelem” je směrodatná pro rozlišení, zda jde o hru či o obchod nebo něco jiného. Tato skutečnost je společná všem hrám a platí nejen pro pyramidy, ale např. i pro loterie. Na rozdíl od řady ostatních her je pro pyramidu dále charakteristická skutečnost, že účastník se nějakým způsobem zaslouží o příchod nových účastníků. I tato podmínka je v případě průběžného důchodového systému splněna (novými účastníky jsou naše děti), protože však ale “výhra” není vyplácena v závislosti na vlastní aktivitě při získávání nových účastníků a výnos je vlastní snahou víceméně neovlivnitelný (výše důchodu není primárně dána počtem vlastních dětí, ale průměrným počtem dětí v generaci), byl by organizátor průběžného důchodového systému v zemích s vyspělou legislativou souzen spíše podle zákona o loteriích či zákona o investičních kontraktech než podle zákona o pyramidových hrách (tak jako jsou souzeni např. organizátoři tzv. binárních plánů). Protože však žádný z těchto případů není ve své podstatě nelegální – pouze vyžaduje registraci – a protože stát sám sebe u sama sebe jistě registroval, vyšel by z celé kauzy nevinný.

V souvislosti s uvedeným stojí za to se podívat také na citovanou otázku rovnosti šancí, která rozhoduje o tom, zda hra je či není poctivá, ergo zda má nebo nemá být udělena licence: Je zřejmé, že ve zkoumaném systému bude jistě dosaženo rovnosti, pokud každý člověk vloží do systému stejnou reálnou hodnotu, jakou později ze systému vyzvedne (požadavek rovnosti reálných hodnot elegantně eliminuje rizika zhodnocení finančních prostředků a rušivé vlivy typu inflace). To je v primitivním případě zajištěno pouze, pokud v každý okamžik do systému vkládá hodnotu stejný počet nových účastníků jako je počet starých účastníků, který vybírá. Pokud bychom ale zavedli jakýsi vyrovnávací zásobník, který by skladoval přebytek vložených hodnot (pokud vkládá více jedinců než vybírá), a ze kterého by si bylo možno hodnoty vypůjčit při jejich aktuálním nedostatku (pokud momentálně vybírá více osob než vkládá), byl by stav rovnosti udržitelný dokonce i při značné míře výkyvů v počtech přispívajících a vybírajících a ve výši jejich příspěvků (uplatní se zákony velkých čísel) – a to zejména pokud by na počátku funkce systému přibývalo účastníků, což je náš případ. S ohledem na trvale udržitelný růst je dokonce možné, aby účastník ze systému vybíral o něco větší reálnou hodnotu než do systému vložil, což vytváří zdroje pro kompenzaci vlivu (s růstem spojeného) prodlužování života v neproduktivním věku působícího na systém opačným směrem. Průběžný systém sám o sobě je tedy - je-li vybaven vyrovnávacím zásobníkem - v pořádku a svým způsobem je dokonce lepší nežli systém fondů vedených způsobem “každý sám na sebe”. Problém s naším průběžným důchodovým systémem je v tom, že ve chvíli, kdy rostl počet účastníků systému a přebytek vložených hodnot se měl ukládat do zásobníku, se žádný zásobník neplnil, ale naši dědové a otcové vesele spotřebovávali veškeré do systému vložené hodnoty – snad v bláhové víře v neomezený růst, či spíše ve víře, že poručí větru, dešti a pod věčným sluncem budou bez námahy pěstovat Lysenkovy brambory anebo také úplně jinak – s plným vědomím toho, co činí. Nyní, kdy počet účastníků systému klesá, zeje zásobník prázdnotou a naplno se projevuje, že buď kdosi ze systému vybral více nežli do něj vložil anebo, že z něj kdosi prostě vybral (třeba na jiné účely) – a to je přeci jenom o něčem trochu jiném než o pyramidových hrách nebo o nepoctivosti průběžného systému jako takového … nějak se mi nedaří zbavit se asociace se slovem krádež.

Abychom byli úplně přesní – i v situaci prázdného zásobníku a klesajícího počtu účastníků (což je dnešní stav) lze systém označit za spravedlivý, pokud je zajištěna půjčka chybějících hodnot se splatností v čase až zase bude účastníků přibývat. (Protože zatím v našich zemích netrpíme přemnožením, lze opětný nárůst očekávat.) Pokud tato půjčka zajištěna není, jde o hru s nerovnou šancí, které by měla být odebrána licence. Stát si dnes půjčuje od lidí v produktivním věku, velikost půjčky jako takové však neeviduje a návratnost půjčky ještě za našeho života nám, zdá se, nezaručuje … “Cosi je shnilého ve státě Dánském”, řekl by klasik. Analytik však musí konstatovat, že pokud stát eviduje výši vložených hodnot – a to dělá – a pokud zachová základní pravidlo rovnosti vložených a vybraných hodnot – to by udělat měl, splatí nám půjčku společně s penzí s tím, že pokud počet účastníků systému ještě nedosáhne výchozí hladiny, tak si znovu půjčí od následující generace a takto bude vyrážet klín klínem, dokud se nezačneme zase množit. Riziko je v tom, že když se nezačneme brzy množit, tak za chvíli nebude kde si půjčovat a také v tom, že pokud stát neeviduje půjčku odděleně jako půjčku, bude těžko vysvětlovat novým generacím proč má mít předchozí generace “z jejich peněz” vyšší penzi než jakou budou mít oni. (Slabší generace víc vkládají (na svoji penzi + půjčku na penze pro ty navíc), a budou pak mít větší penzi neb berou penzi + splátky půjčky do systému; silnější generace míň vkládají a mají pak menší penzi, neb berou jen penzi)

Slovo závěrem: Přestože by ani země s vyspělou legislativou nesoudila organizátora průběžného důchodového systému podle zákonů o pyramidových hrách, přesto jde o pyramidovou hru - a sice o jednu z jejích nejmírnějších podob - totiž o pyramidovou hru cca druhého stupně s přibližně rovnoměrným dělením (vstupní poplatek je vyplacen v prvním a druhém stupni nepřímosti - tj. předkovi a prapředkovi), modifikovanou přibližně rovnoměrným přerozdělováním v rámci generace. Protože tato hra byla založena celoplošně, má trvalou charakteristiku pyramidy cca prvního řádu (každý účastník získává právě jednoho nového účastníka). V takové pyramidové hře limitně 100% účastníků dostane nazpět svůj vklad. Vydělávají pouze první dvě generace zakladatelů hry (první generace více) a v každý okamžik existují dvě generace, které prodělávají (poslední generace méně). Pokud je reprodukční koeficient v každý okamžik hry větší nebo roven řádu pyramidy (což v našem případě principiálně je), žádná generace (na rozdíl od "letadel") neprodělává trvale. Vydělávající generace zakladatelů si ve válce užila dost a proto jim jejich zisk bez vkladu každý rád odpustí - a tak nezbývá než konstatovat, že průběžný systém důchodového zabezpečení (je-li organizován důsledně) je naprosto v pořádku - ba co víc - je lepší než systémy "každý sám na sebe". (Sociální demokraty ani komunisty nevolíme, fakta jsou ale fakta. Pan Špidla by měl radost.)

 

Ing. Pavel Hejrovský, konzultant - analytik
Global marketing servis (sdružení)
© 1999

Informace obsažené v tomto dokumentu, jakož i forma jejich prezentace jsou - s výjimkou informací a spojení informací obecně známých - nehmotným majetkem společníků sdružení Global marketing servis, Wassermannova 923, Praha 5 či jiných výslovně uvedených vlastníků a podléhají tomu odpovídajícímu ochrannému režimu podle ustanovení příslušných zákonů. Příjemce těchto informací není oprávněn bez zvláštního písemného povolení tyto informace šířit, ani je využívat ve prospěch třetí osoby anebo jen ve svůj prospěch. Jednání v rozporu s těmito ustanoveními je porušením autorských práv se všemi tomu odpovídajícími právními následky.


Zpět na stránky Ggs